Dnes jsem si uvědomila, že je vše relativní, jak člověk prochází různými změnami v životním přístupu k některým činnostem a dovednostem, v nichž jsem vyrůstala, pak je i studovala, a kam jsem došla dnes, a co dělám.

Dnes, 12. května je velký hudební svátek, a sice: jako každého 12. května, začíná mezinárodní hudební festival Pražské jaro, už od roku 1946 a jak říkají hudební vtipálci také někdy, Prasklé jaro. ? . Pro nás doma to znamenalo tento večer sedět u televize a poslouchat, jak to ta Česká Filharmonie hraje, (protože tam hrál na hoboj i náš tatínek) a bylo tomu tak až do 90tých let, kdy vždy zahajovala tento festival.

Od těch dob jsem se posunula k tomu, že sofioterapií a hudebními vibracemi a tóny, ale úplně jinými, než v tzv. vážné hudbě, ani v přesně určeném tónu, či rytmu, v naprosto neurčité tónině, bez not, možná v určitých hudebních intervalech, hraju lidem na různé zpívající mísy a další nástroje pro radost a velmi mě to baví, protože to lidem přináší uvolnění, uklidnění a radost. Je to vše úplně jinak, než jsem se od malinka učila a co jsem studovala. Obojí mě obohatilo a mnohému naučilo, ale dnes spatřuju sílu hudby, a působení tónů na člověka v jejich jednoduchosti. Tato jednoduchost, nejblahodárněji působící na lidský organismus, nepotřebuje symfonický orchestr, ani brilantní provedení nástrojových koncertů.  Potřebuje jen ztišení se a vnímání sebe sama v propojení s tóny zpívajících kovových mís, gongu a dalších podobných nástrojů, které svými tóny zacílí přesně tam, kam mají.

Není nad to vyzkoušet si vše, jak se říká, na vlastní kůži a to doslova, protože tyto hojivé tóny vás prostoupí celkově, a tak jste srdečně zváni. Lucie Fojtíková.